Kromě práce mě čeká také nějaký duchovní program, hodina angličtiny týdně a dostatek volného času. Ten bude snadné naplnit, neboť areál přímo vybízí k procházkám či posezení s knihou, a kromě toho se připojit k jakékoli bláznivině, kterou podnikají ostatní (protože jsou všichni velmi vstřícní). Snad si také uděláme výlet do Londýna i za dalšími krásami Velké Británie. Toliko popisu by na úvod stačilo. Jak se to vlastně semlelo, že jsem tady skončila, napíšu časem, stejně jako podrobnosti toho, jak to tady chodí. Nyní přistupme k vyprávění o cestě a prvních chvílích zde.
¨
Den D
Čtvrtek 25. června, den odletu. Do balení jsem se pustila hned zrána. Přestože jedu na 2 měsíce, mohu s sebou vézt pouze 25 kg osobních věcí (10 v příručním zavazadle, 15 ve velkém). Jakmile byly kufry zavřeny, zvážila jsem je. Malé zavazadlo – v pořádku. Velké zavazadlo – do háje. 16 kilo. Následovalo pečlivé třídění toho, kolik čeho mohu nechat doma. A zpátky na váhu. Jenže ta jakoby se nemohla rozhodnout – jednou ukazovala 14 kg, jindy skoro 16. Když byla většina pokusů pod 15, rozhodla jsem se to risknout. Uvidíme na letišti, při nejhorším si za to kilo navíc připlatím. Zabaleno, uklizeno, ještě poslední rodinné posezení v čajovně a hurá na letiště. Hanka už je na místě. Vzhůru k odbavení. Chvíle napětí – 14,6 kg, vešla jsem se! Jak pojedu zpátky (s knihami a oblečením navíc), netuším, ale co už.
Při nástupu do letadla nevěřím svým očím – vážně letím stejným spojem jako Esterka, mládežnice z Opavy? Ano, a dokonce sedí hned za Hankou. Svět je malý, vždy mě to příjemně překvapí. Stevard promluvil anglicky (což nás zaskočilo, očekávaly jsme českou posádku), a tehdy to Hance naplno došlo – tohle bude náš hlavní dorozumívací jazyk pro celé prázdniny. Držte nám palce.
Jelikož jsme seděly ve středu letadla, byly jsme mezi posledními, kdo z něj vystoupil – takže na pasovce jsme si musely vystát pořádnou frontu. Obavy, že na nás člověk z Ashburnhamu bude čekat příliš dlouho, byly ovšem zbytečné. Stály jsme v příletové hale a nikde nikdo. Po kontrole mailu se uklidníme – pokyny uvádějí, že máme čekat, dokud nedorazí. Dobrá tedy. Po cca 20 minutách (které strávil v zácpě) je tady. Jmenuje se James, usmívá se a hned nám pomáhá se zavazadly. V autě na nás pak čeká taška s občerstvením. Zkrátka vřelé přivítání.
Cestou konverzujeme, jen občas to drhne, protože ho jednak občas špatně slyšíme, a za druhé jako Angličan drmolí (žádná pomalá a zřetelná řeč). Je už 8 večer a většina dobrovolníků prý vyráží do hospody, jelikož jich velká část odjíždí a někteří noví už přijeli, takže je potřeba udělat pořádnou party! Prý můžeme jet rovnou tam, později nás se zavazadly hodí tam, kde budeme spát. Po chvilce rozvažování souhlasíme. A nevědomky se tak stáváme legendou. Z letiště rovnou do hospody, to tady prý ještě nebylo.
Každý, kdo si nás všimne, se okamžitě představuje. Hned se pouští do řeči, zajímají se, usmívají, ptají se, kde přesně bydlíme a v jakém pracovním týmu jsme (což tehdy samy ještě nevíme), nabízejí pomoc, radí a podobně. S překvapením zjišťuji, že jsou zde skutečně lidi z celého světa. Jediný světadíl, s jehož zástupcem jsem se dosud nesetkala (což ale nemusí znamenat, že tady žádný není), je Severní Amerika. Rodilých mluvčích angličtiny není mnoho. S tím jsem původně nepočítala, a tak se původně chtěla představovat přeloženou variantou svého jména jako „Judy“, protože pro Brity vyslovit „Jitka“ je téměř nemožné. Když ale slyším všechna ta exotická jména, zkouším to také nejprve s „Jitkou“. Až těm, kterým to nejde přes pusu, navrhuju „Judy“ (a odměnou je mi zpravidla vděčný výraz). Tuším, že do budoucna těmi dvěma jmény vzbudím pár zmatků, nejspíš to bude ještě zábavné.
Potkáváme také další Češku, Terku. Za chvíli s pobavením zjišťujeme, že je vlastně také z Frýdlantu, stejně jako Hanka. Je těžko k uvěření, že se dosud neznají, neb ve Frýdlantu žije dohromady přibližně 8 tisíc lidí, křesťanů ještě míň, tím spíš těch, které od září čeká maturitní ročník.
Kolem půlnoci se dostávám do postele. Jelikož jsem sem přijela až za tmy, zatím jsem toho moc neviděla, prohlídka bude muset počkat do rána. Můj pokoj navíc vlastně nebude můj, druhý den (jakmile se uvolní), se přestěhuju vedle. Přesto mi ale ostatní nedali jedninou příležitost cítit se odstrčeně. Aniž bych o to musela žádat, všichni chodí, radí, seznamují se, a to i ti, kteří zde zůstávají už jen na pár dní. Místo je obrovské a informací hodně, takže by se v tom člověk snadno ztratil, ovšem tento nepříjemný pocit nemá šanci zakusit, neboť vždy si ho někdo okamžitě všimne a poradí. Je to skvělé. Hned si díky tomu mohu připadat skutečně jako doma. Chtěla bych příští nováčky také tak uvítat, škoda, že během příštího velkého „střídání stráží“, které bude začátkem září, budu muset odjíždět.
Day off
Den po příjezdu nás žádná práce nečeká, nýbrž máme „Day off“. Po snídani nám Karla z Kazachstánu, která náš „shadow“ (ten, kdo má za úkol nováčky zasvětit do běhu věcí) provází po celém areálu. Je obrovský. Hlavní budova s různými jídelnami, konferenčními místnostmi, knihovnami, kostel, modlitební dům, další budovy a pak ta krásná příroda. K Ashburnhamu patří velký pozemek, na kterém jsou mimo jiné 3 jezera. Spousta cest k procházkám, po jedné z nich se vydáváme i my. Uchvacuje nás to. Pocit pokoje zde přímo sálá.
Po zbytek dne máme volno, tak se poflakujeme, povídáme si, já se za chvilku přestěhuju a večer nás čeká „worship“. To je pro dnešek vše, znovu se ozvu za pár dní. Konec hlášení.
 |
| S Esťou na letišti London Stansted |
