#3: Jak se žije v bramborovém království

Už po prvním týdnu mi bylo jasné, že s psaním blogu to nebude tak jednoduché, jak jsem myslela. Čím déle tu člověk je, tím více se s tím místem a komunitou sžívá. Prvně se to projevilo menší potřebou komunikovat se svou rodnou zemí, někdy šestý týden (z 10) jsem pak přestala počítat (a já vždycky počítám! Třeba na takové Travné jsem byla už 21x, kdybyste to nevěděli), v kolika procentech pobytu tady jsem (ale možná to byl jen pud sebezáchovy, aby mě nechytla deprese, že tenhle ostrůvek v mém životě skončí a spoustu z těchto lidí už nikdy neuvidím). Ale že jsem slíbila psát blog, tak teda aspoň něco :D.

Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání

Ashburnhamu by se dalo přezdívat bramborové království. Proč? Protože naše každodenní konverzace vypadá takto: „Co bude k jídlu?“ – „Brambory.“ – „S bramborami?“ – a odpověď je občas skutečně: „Ano.“ Brambory jsou všeobecně v Anglii běžné, natož když se vaří pro hodně lidí. A kdo je vaří? My, Catering team. To jest odpověď na otázku, co že přesně za práci tam dělám. Konkrétně to obnáší servírování, výpomoc v kuchyni a u myčky nádobí. První týden, když člověk neví pořádně co a jak má dělat a některé věci mu nejsou úplně příjemné (to nádobí, například). Nicméně pak si na nepříjemnosti zvykne, většinu věcí se naučí, zapamatuje si, co které slovíčko z instrukcí znamená (myslím, že ve znalosti kuchyňského vybavení teď předčím mnohé z vás :P) a najde si věci, které ho tam vyloženě baví, je to pohoda.

Nejlepší je pečení scones. Na začátku máte jen hromadu ingrediencí a na konci voňavé chutné pečivo (na rozdíl od většiny prací v kuchyni je to celé skutečně vaše práce, nepodílíte se jen na části procesu). Takže vezu domů recept i vykrajovátka ;). Nejhorší je krájení cibulí – jako nejlepší obranu proti slzám používáme potápěčské brýle – vypadá to sice mimořádně stupidně, ale když máte nakrájet pytel pořádně silných cibulí, je vám jedno, jak vypadáte, hlavně když neroníte krokodýlí slzy.

Ano, všechno se tady dělá ve velkém. Občas člověk naškrábe 25 kilo brambor či mrkve během jednoho večera, jindy nacpe hromady zeleniny do prťavého skladu. To je tak, když se vaří pro až 690 lidí. I když je pravda, že tak vysoké číslo to bylo jenom jednou – během festivalu ICHTUS. Naštěstí jsme tehdy měli výpomoc u myčky, dva hodné postarší pány, „přátele Ashburnhamu“, kteří to dělali zcela zdarma, zcela dobrovolně a ve svém volném čase. A ještě si u toho prozpěvovali a pískali! Patří jim upřímný obdiv :). Všeobecně celá pracovní parta je skvělá, všichni tak trochu blázni, včetně šéfkuchařů (vlastně, hlavně šéfkuchaři!).

Catering Team je zkrátka super :). Každý nový dobrovolník musí zakusit jej nebo House tým (pokojské), než se v dalším období (které nezakusím, jelikož odjíždím) dostane na nějakou „prestižnější“ pozici (recepce, Orangery – kavárna). Jediná věc, co mě na Catering Teamu mrzí, je pracovní čas. Fungujeme na dvě směny – první od půl osmé do tří, druhá od tří dokud není vše hotovo (zpravidla kolem desáté). Nevýhody to má dvě: jednak musím pořád myslet na to, na kdy potřebuju zažádat o brzkou směnu (protože chci večer jít na nějaký program, co se pořádá), a za druhé je vyčerpávající pracovat jeden den dlouho do večera a den na to brzy vstávat.

Rozhodně to není nuda, jelikož neustále čelíme výzvám. Když už nejde o obrovské množství čehokoli, musíme se superrychle učit. Zpravidla totiž vidíme jedinou ukázku pracovního postupu, načež kuchař odběhne dělat něco jiného a vy si musíte poradit sami.

Za krásami Anglie

A co když mám den volna? Občas někam vyrazím. Bylo toho hodně, takže budu stručná.

Jak jsem už minule zmínila, navštívili jsme Den otevřených dvěří v Darvell Comunity. Jde o komunitu krapet na způsob Amišů, ale zase o kus otevřenější světu. Zajímavá zkušenost.

Taky jsem si udělala výlet na otočku do Londýna s Terkou (Česko), Ingrid (Brazílie), Debi (Brazílie) Catalinou (Argentina), Amalií (Španělsko) a Danielem (Španělsko). Kromě

všech těch věcí, co už jsem v Londýně viděla dřív, jsem navštívila i katedrálu Sv. Pavla, Národní přírodovědné muzeum (mě uchvátila samotná budova, ségře by se určitě líbila expozice) a prohlídla si Shakespearův Globe (bohužel jen zvenku).

V rámci centrálně plánovaných dobrovolnických výletů, na něž se lze přihlásit (když jste dostatečně rychlí), jsem byla v Brightonu. Kromě Pavillionu, který vypadá jako z Indie nebo odkud, jsme prošmejdili North Lines plné neuvěřitelně stylových obchůdků. Jenže byly zároveň i neuvěřitelně drahé, takže jsme nakonec nepořídili nic, jen si vychutnali panini a kávu v (samozřejmě také stylové) kavárně. Mňam!

Další z těchto hromadných výletů, kam se mi podařilo nacpat, byl do Rochesteru. Kdyby jste tam někdy zavítali, vězte, že hrad je sice pěkný zvenčí, ale uvnitř není nic, takže si zaplaťte vstupné raději někam jinam. Nicméně toto město spojené s Charlesem Dickensem má rozhodně své kouzlo. Na mnoha domech naleznete cedulku s odkazem na některý z jeho románů, kde je budova zmíněna. A katedrála tam je také nádherná. A kromě toho hromada mých oblíbených Charity Shops a antikvariátů (i největší antikvariát v Anglii, který jsme bohužel objevili příliš pozdě).

Jinak nám už i skutečně pršelo, ale většinu času je pořád pěkně, takže můžu užívat krásné přírody tady. Ta je vysoce návyková a nedovedu si představit, že se vrátím zpátky do velkoměsta, ačkolli je nejzelenější ve ČR... OK, na víc se teď asi nezmůžu. Zkusím teď novou strategii, psát častěji, ale jen kratičké zprávy. Uvidíme, jak to bude fungovat. Pozdravuju! :) J.

P.S. Kdyby mi někdo moc toužil poslat pohled či dopis, tak by měl odejít nejpozději v pátek 28. srpna, abych ho dostala. Má adresa je:

Ashburnham Christian Trust

Ashburnham Place

Battle

East Sussex

TN33 9NF

United Kingdom

Modlitební náměty:

• Za zbytek času tady, ať ho využiju naplno (a stejně tak s penězi)
• Za Boží vedení s výběrem vysoké školy a moudrost ve využívání času v maturitním ročníku (protože ten se blíží mílovými kroky, áááááá!!!)
• Za výlet do Canterbury, který plánujeme
• Ať vykoumám, jak ty hromady věcí (rozuměj knih), které jsem tu pořídila, dostat zpátky (váhový limit zavazadel je zatracená věc)

#2: Modrá policejní budka, moře a obchody

(Internet zde je poněkud nestálý. A volného času míň, než jsem předpokládala. Budiž mi to omluvou/výmluvou :P. Článek jsem napsala včera, ale nepodařilo se mi ho nahrát na web.)


Můj původní záměr nebyl jen psát blog o tom, co tady zažívám, ale doprovodit ho i „kolmanovským závěrem“ (Tom Kolman vždycky na závěr svých příspěvků z misijních výjezdů připojí nějaký postřeh k inspiraci či otázku k zamyšlení). Když jsem tedy narychlo dokončila první příspěvek (a zřejmě i většina budoucích bude sepsána ve spěchu, proto se předem omlouvám za nižší kvalitu), hryzalo mě, že žádnou takovouto pointu neměl. Byla jsem příliš plna pocitů a vzít si z toho něco se mi podařilo až s malým odstupem. Doplním to tedy teď.

Je absolutně v pořádku se ptát (i třeba podesáté) či prosit o pomoc. Někdy to ani nemusíte udělat a starší dobrovolníci sami přijdou a nabídnou se. Proč? Protože všichni jsou tu dostatečně krátkou dobu na to, aby si pamatovali, jak se sami v tom milionu informací ztráceli, když zde byli první týden. Navíc v pravidelných intervalech přijíždějí nováčci, kteří jim tuto vlastní zkušenost zas a znova připomínají. Je to velký kontrast k tomu, na co jsem zvyklá ze své rodné země. Člověk má často pocit, že otázkami otravuje (trochu přeháním, ale snad víte, co mám na mysli). Příliš snadno zapomínáme, že ani my jsme to nevěděli a neuměli od nepaměti. Měli bychom si to víc připomínat. Ba co víc, pamatovat i na to, že i ty věci, co nám vždycky šly, můžeme ostatním vysvětlovat s pokorou a trpělivostí – protože my máme jednoduše talent na toto, oni na něco jiného, a neznamená to, že by byli horší. Zkusme to v následujících pár dnech aplikovat.

Chytit se příležitosti za pačesy

Nicméně kromě toho, že jsem u sebe postrádala „kolmanovský závěr“, uvědomila jsem si i další věc. Davy ji ještě ten večer během programu vystihl takto: „Být na křesťanském místě neznamená automaticky duchovně růst.“ Jistě, je to jednodušší než jinde, ovšem programy samy slouží spíš jako prevence proti „zakrnění“, ale samotnou „práci“ musíte odvést sami. Délka pobytu (2 měsíce až rok) je výhodou i nevýhodou zároveň. Člověk na to má spoustu času, o to víc se ale musí hlídat, aby to neodsouval na později. Mně se to zatím naštěstí daří, nicméně opakovaně jsem slyšela od jiných, že s tím zápasí (či zápasili). Takže vy, kdo jste chtěli modlitební náměty, zde je první: Ať čas zde naplno využíváme, trávíme čas s Bohem osamotě i ve společenství (tam to občas také chce vlastní iniciativu).

Předně myslím na Terku, další Češku, kterou jsem zmiňovala v předchozím článku. Ukázalo se, že tak napůl vyrostla v katolické církvi, ale s Bohem nikdy osobní vztah neměla. Nicméně usoudila, že chce křesťanství poznat více, a právě proto přijela sem (obdivuju tu odvahu! :)). Snad se během prázdnin zde bude moci osobně setkat s Bohem.

Život ve společenství

A jakou duchovní stravu dostáváme pravidelně každý týden naservírovanou ostatními?

V pondělí po obědě je modlitební setkání, kdy se přimlouváme za všechny hosty, kteří zavítají během následujícího týdne. Zároveň zazní jedna chvála a slavíme Večeři Páně.

Ve středu je VTD (Volunteers' Teaching Day – Vyučovací den dobrovolníků) spolu s lekcí angličtiny. Zatím ale byly středy vždycky speciální, takže dosud nemohu prozradit víc. Večer je pak pro zájemce také Late Night Theology (Pozdně noční teologie, ovšem ve skutečnosti začíná už 19:30). Zatím byla pouze jedna, ale jsem z ní nadšená! Prvních 6 setkání bude o apologetice, založeno na knize The Reason for God (česky Proč Bůh?). Nasloucháme i diskutujeme, zároveň to všechno vede nikoli pouze k bádání samotnému, nýbrž k budování lepšího křesťanského života. Mám radost :).

V pátek se ujímají režie sami dobrovolníci (vždy jeden dům pro ostatní) a chystají Worship and Word (Chvály a slovo). My jsme na řadě příští týden, budu zřejmě pět i krátce mluvit.

V neděli večer je pak Celebration, jež obsahuje opět chvály a slovo, tentokrát někoho ze stálého personálu Ashburnhamu. Skvělé na tom je, že je tomu přizpůsobena i večeře, aby mohli i dobrovolníci z kuchyně skončit dřív, zúčastnit se a být tak jednou týdně společně skutečně všichni najednou jako celá komunita. Do zbytku totiž člověku může vlézt směna, kromě VTD, které je zase děleno na poloviny, aby se tam vystřídali všichni a práce se nezastavila.

Kromě toho je každý dobrovolník zapojený do nějaké Social Action (Společenská akce) – zde jde o službu jednou měsíčně pro lidi z blízkého okolí, kdy jednak my můžeme pomoci jim, a zadruhé nová zkušenost obohatit nás. Já jsem se na červenec upsala k The Happening – setkání mládeží zde z okolí, jeho příprava a zajištění průběhu. Tak jsem zvědavá, co které nové přístupy k práci z mládeží si odnesu :).

Hastings

Netrávíme však čas jeno v Ashburnhamu. Minulý čtvrtek, tedy přesně týden od mého příjezdu, jsme vyrazili ještě s Jasmin a Joshem na výlet to nedalekého Hastings. A byl to jeden z nejzmatenějších výletů v mém životě :D. Počínaje plánováním (den předem), přes odjezd (ještě ráno se rozhodovalo, kdo přesně nakonec pojede kvůli nedostatku míst v autě), až po samotný čas na místě (ztratili jsme se už na nádraží – jakkoli bylo malé –, já a Jasmin jsme tam totiž byly poprvé, nicméně pořád jsme se tam vyznaly lépe než Josh, který tam už sice předtím třikrát byl, ale je zmatkář nejvyššího stupně).

Nicméně přesto jsme si to užili. Brzy jsme totiž narazili na modrou policejní budku (fanoušci Doctora Who pochopí). Poté jsme smočili nohy v moři. A nakupovali jsme, samozřejmě – mám teď klobouk jako z filmu Páni kluci, a taky nějaké knihy (miluju Charity shopy – charitativní sekáče, antikvariáty a bazary v jednom –, které mají na každém rohu). Co víc si přát?

Jasmin

Některé ze svých spoludobrovolníků bych vám postupně představila. Začnu s už zmíněnou Jasmin. Je ze Švýcarska, je o 11 dní starší než já, zrovna dokončila střední, do Ashburnhamu přijela pár dní po mě, a to na 6 měsíců. Od začátku mi byla sympatická. Když jsme pak seděli v autě na cestě do Hastings, přes cestu přeběhla kočka kočka, Josh poznamenal: „Mám rád kočky,“ načež jsme s Jasmin jednohlasně zvolaly: „Já mám dvě!“ což nás obě překvapilo a propukly jsme v smích, tehdy bylo přátelství zpečetěno. Jasmin se rozhodla vést si deník tady z Ashburnhamu. Nicméně nepíše si ho, nýbrž kreslí! Je uchvácena Češkem. Patříme do stejného domu i pracovního týmu. Jsem za ni vděčná obzvlášť proto, že je první nečeskou osobou zde, se kterou jsem si pořádně padla do noty (nevěřili byste mi, ale první týden jsem intenzivně poznávala nesmělé aspekty své povahy!).

Kolmanovská pointa podruhé

Ups, zase je to dlouhé... A má čeština upadá (za to může to přepínání mozku do angličtiny)... Příště napíšu něco o práci. A taky o dnešním výletu do Darvell Bruderhof Community. Abych ale nezapomněla na kolmanovskou pointu! Vrátím se zpátky na začátek.

Prázdniny jsou pro vztah s Bohem jiné než zbytek roku. Přes rok máme zaběhnutou rutinu, léto ji však nabourává. Když jsme doma a máme spoustu volného času, můžeme kus z něj strávit třeba nad Biblí. Snadno na to ale úplně zapomeneme. Na akcích s dalšími křesťany je to v něčem jednodušší. Tam i onde je to ovšem vždy na nás, abychom se chytili příležitosti poznávat Boha více za pačesy, nikdo jiný to za nás neudělá. Mysleme na to ;).

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Modlitební náměty:

• Abych já i ostatní dobrovolníci dokázali naplno využít to, co nám Ashburnham nabízí pro růst ve vztahu s Bohem
• Za Terku, aby i ona Jej mohla poznat
• Za Worship and Word, které náš dům povede příští pátek, abychom dokázali dobře vést ostatní ke chválám a aby si Pán použil to, co budeme sdílet
• Za The Happening (příprava příští středu, samotná akce pak v neděli)

Skoro jako T.A.R.D.I.S.

 Důkaz, že jsme opravdu byli v moři

 Josh s Jasmininou šálou, růží a mým novým kloboukem :D

 Výhled z jedné z mých modlitebních laviček

 Zbrusu noví dobrovolníci

S Jasmin

#1: Z letiště rovnou do hospody

Tyto prázdniny budou pro mě jiné. Spolu s kamarádkou Hankou, mládežnicí z frýdlantského CB, je strávíme dobrovolničením v Ashburnhamu v Anglii. Tady, na jih(ovýchod) od Londýna, uprostřed ničeho, jen pár mil od moře, leží nádherný komplex starých budov uprostřed úchvatné přírody. Kdysi zde sídlil hrabě (nebo někdo jemu podobný), dnes stavba slouží jako hotel a konferenční středisko. Zároveň tady funguje komunita přibližně 50 dobrovolníků, kteří se starají o to, aby bylo o hosty postaráno (pracují v kuchyni, na recepci, jako úklidová četa, …). Já jsem jedna z nich.
Kromě práce mě čeká také nějaký duchovní program, hodina angličtiny týdně a dostatek volného času. Ten bude snadné naplnit, neboť areál přímo vybízí k procházkám či posezení s knihou, a kromě toho se připojit k jakékoli bláznivině, kterou podnikají ostatní (protože jsou všichni velmi vstřícní). Snad si také uděláme výlet do Londýna i za dalšími krásami Velké Británie. Toliko popisu by na úvod stačilo. Jak se to vlastně semlelo, že jsem tady skončila, napíšu časem, stejně jako podrobnosti toho, jak to tady chodí. Nyní přistupme k vyprávění o cestě a prvních chvílích zde.
¨

Den D

Čtvrtek 25. června, den odletu. Do balení jsem se pustila hned zrána. Přestože jedu na 2 měsíce, mohu s sebou vézt pouze 25 kg osobních věcí (10 v příručním zavazadle, 15 ve velkém). Jakmile byly kufry zavřeny, zvážila jsem je. Malé zavazadlo – v pořádku. Velké zavazadlo – do háje. 16 kilo. Následovalo pečlivé třídění toho, kolik čeho mohu nechat doma. A zpátky na váhu. Jenže ta jakoby se nemohla rozhodnout – jednou ukazovala 14 kg, jindy skoro 16. Když byla většina pokusů  pod 15, rozhodla jsem se to risknout. Uvidíme na letišti, při nejhorším si za to kilo navíc připlatím. Zabaleno, uklizeno, ještě poslední rodinné posezení v čajovně a hurá na letiště. Hanka už je na místě. Vzhůru k odbavení. Chvíle napětí – 14,6 kg, vešla jsem se! Jak pojedu zpátky (s knihami a oblečením navíc), netuším, ale co už.
Při nástupu do letadla nevěřím svým očím – vážně letím stejným spojem jako Esterka, mládežnice z Opavy? Ano, a dokonce sedí hned za Hankou. Svět je malý, vždy mě to příjemně překvapí. Stevard promluvil anglicky (což nás zaskočilo, očekávaly jsme českou posádku), a tehdy to Hance naplno došlo – tohle bude náš hlavní dorozumívací jazyk pro celé prázdniny. Držte nám palce.
Jelikož jsme seděly ve středu letadla, byly jsme mezi posledními, kdo z něj vystoupil – takže na pasovce jsme si musely vystát pořádnou frontu. Obavy, že na nás člověk z Ashburnhamu bude čekat příliš dlouho, byly ovšem zbytečné. Stály jsme v příletové hale a nikde nikdo. Po kontrole mailu se uklidníme – pokyny uvádějí, že máme čekat, dokud nedorazí. Dobrá tedy. Po cca 20 minutách (které strávil v zácpě) je tady. Jmenuje se James, usmívá se a hned nám pomáhá se zavazadly. V autě na nás pak čeká taška s občerstvením. Zkrátka vřelé přivítání.
Cestou konverzujeme, jen občas to drhne, protože ho jednak občas špatně slyšíme, a za druhé jako Angličan drmolí (žádná pomalá a zřetelná řeč). Je už 8 večer a většina dobrovolníků prý vyráží do hospody, jelikož jich velká část odjíždí a někteří noví už přijeli, takže je potřeba udělat pořádnou party! Prý můžeme jet rovnou tam, později nás se zavazadly hodí tam, kde budeme spát. Po chvilce rozvažování souhlasíme. A nevědomky se tak stáváme legendou. Z letiště rovnou do hospody, to tady prý ještě nebylo.
Každý, kdo si nás všimne, se okamžitě představuje. Hned se pouští do řeči, zajímají se, usmívají, ptají se, kde přesně bydlíme a v jakém pracovním týmu jsme (což tehdy samy ještě nevíme), nabízejí pomoc, radí a podobně. S překvapením zjišťuji, že jsou zde skutečně lidi z celého světa. Jediný světadíl, s jehož zástupcem jsem se dosud nesetkala (což ale nemusí znamenat, že tady žádný není), je Severní Amerika. Rodilých mluvčích angličtiny není mnoho. S tím jsem původně nepočítala, a tak se původně chtěla představovat přeloženou variantou svého jména jako „Judy“, protože pro Brity vyslovit „Jitka“ je téměř nemožné. Když ale slyším všechna ta exotická jména, zkouším to také nejprve s „Jitkou“. Až těm, kterým to nejde přes pusu, navrhuju „Judy“ (a odměnou je mi zpravidla vděčný výraz). Tuším, že do budoucna těmi dvěma jmény vzbudím pár zmatků, nejspíš to bude ještě zábavné.
Potkáváme také další Češku, Terku. Za chvíli s pobavením zjišťujeme, že je vlastně také z Frýdlantu, stejně jako Hanka. Je těžko k uvěření, že se dosud neznají, neb ve Frýdlantu žije dohromady přibližně 8 tisíc lidí, křesťanů ještě míň, tím spíš těch, které od září čeká maturitní ročník.
Kolem půlnoci se dostávám do postele. Jelikož jsem sem přijela až za tmy, zatím jsem toho moc neviděla, prohlídka bude muset počkat do rána. Můj pokoj navíc vlastně nebude můj, druhý den (jakmile se uvolní), se přestěhuju vedle. Přesto mi ale ostatní nedali jedninou příležitost cítit se odstrčeně. Aniž bych o to musela žádat, všichni chodí, radí, seznamují se, a to i ti, kteří zde zůstávají už jen na pár dní. Místo je obrovské a informací hodně, takže by se v tom člověk snadno ztratil, ovšem tento nepříjemný pocit nemá šanci zakusit, neboť vždy si ho někdo okamžitě všimne a poradí. Je to skvělé. Hned si díky tomu mohu připadat skutečně jako doma. Chtěla bych příští nováčky také tak uvítat, škoda, že během příštího velkého „střídání stráží“, které bude začátkem září, budu muset odjíždět.


Day off

Den po příjezdu nás žádná práce nečeká, nýbrž máme „Day off“. Po snídani nám Karla z Kazachstánu, která náš „shadow“ (ten, kdo má za úkol nováčky zasvětit do běhu věcí) provází po celém areálu. Je obrovský. Hlavní budova s různými jídelnami, konferenčními místnostmi, knihovnami, kostel, modlitební dům, další budovy a pak ta krásná příroda. K Ashburnhamu patří velký pozemek, na kterém jsou mimo jiné 3 jezera. Spousta cest k procházkám, po jedné z nich se vydáváme i my. Uchvacuje nás to. Pocit pokoje zde přímo sálá.
Po zbytek dne máme volno, tak se poflakujeme, povídáme si, já se za chvilku přestěhuju a večer nás čeká „worship“. To je pro dnešek vše, znovu se ozvu za pár dní. Konec hlášení.

S Esťou na letišti London Stansted