Už po prvním týdnu mi bylo
jasné, že s psaním blogu to nebude tak jednoduché, jak jsem
myslela. Čím déle tu člověk je, tím více se s tím místem a
komunitou sžívá. Prvně se to projevilo menší potřebou
komunikovat se svou rodnou zemí, někdy šestý týden (z 10) jsem
pak přestala počítat (a já vždycky počítám! Třeba na takové
Travné jsem byla už 21x, kdybyste to nevěděli), v kolika
procentech pobytu tady jsem (ale možná to byl jen pud sebezáchovy,
aby mě nechytla deprese, že tenhle ostrůvek v mém životě skončí
a spoustu z těchto lidí už nikdy neuvidím). Ale že jsem slíbila
psát blog, tak teda aspoň něco :D.
Dělání,
dělání, to nám úsměv zachrání
Ashburnhamu by se dalo
přezdívat bramborové království. Proč? Protože naše
každodenní konverzace vypadá takto: „Co bude k jídlu?“ –
„Brambory.“ – „S bramborami?“ – a odpověď je občas
skutečně: „Ano.“ Brambory jsou všeobecně v Anglii běžné,
natož když se vaří pro hodně lidí. A kdo je vaří? My,
Catering team. To jest odpověď na otázku, co že přesně za práci
tam dělám. Konkrétně to obnáší servírování, výpomoc v
kuchyni a u myčky nádobí. První týden, když člověk neví
pořádně co a jak má dělat a některé věci mu nejsou úplně
příjemné (to nádobí, například). Nicméně pak si na
nepříjemnosti zvykne, většinu věcí se naučí, zapamatuje si,
co které slovíčko z instrukcí znamená (myslím, že ve znalosti
kuchyňského vybavení teď předčím mnohé z vás :P) a najde si
věci, které ho tam vyloženě baví, je to pohoda.
Nejlepší je pečení scones.
Na začátku máte jen hromadu ingrediencí a na konci voňavé
chutné pečivo (na rozdíl od většiny prací v kuchyni je to celé
skutečně vaše práce, nepodílíte se jen na části procesu).
Takže vezu domů recept i vykrajovátka ;). Nejhorší je krájení
cibulí – jako nejlepší obranu proti slzám používáme
potápěčské brýle – vypadá to sice mimořádně stupidně, ale
když máte nakrájet pytel pořádně silných cibulí, je vám
jedno, jak vypadáte, hlavně když neroníte krokodýlí slzy.
Ano, všechno se tady dělá
ve velkém. Občas člověk naškrábe 25 kilo brambor či mrkve
během jednoho večera, jindy nacpe hromady zeleniny do prťavého
skladu. To je tak, když se vaří pro až 690 lidí. I když je
pravda, že tak vysoké číslo to bylo jenom jednou – během
festivalu ICHTUS. Naštěstí jsme tehdy měli výpomoc u myčky, dva
hodné postarší pány, „přátele Ashburnhamu“, kteří to
dělali zcela zdarma, zcela dobrovolně a ve svém volném čase. A
ještě si u toho prozpěvovali a pískali! Patří jim upřímný
obdiv :). Všeobecně celá pracovní parta je skvělá, všichni tak
trochu blázni, včetně šéfkuchařů (vlastně, hlavně
šéfkuchaři!).
Catering Team je zkrátka
super :). Každý nový dobrovolník musí zakusit jej nebo House tým
(pokojské), než se v dalším období (které nezakusím, jelikož
odjíždím) dostane na nějakou „prestižnější“ pozici
(recepce, Orangery – kavárna). Jediná věc, co mě na Catering
Teamu mrzí, je pracovní čas. Fungujeme na dvě směny – první
od půl osmé do tří, druhá od tří dokud není vše hotovo
(zpravidla kolem desáté). Nevýhody to má dvě: jednak musím
pořád myslet na to, na kdy potřebuju zažádat o brzkou směnu
(protože chci večer jít na nějaký program, co se pořádá), a
za druhé je vyčerpávající pracovat jeden den dlouho do večera a
den na to brzy vstávat.
Rozhodně to není nuda,
jelikož neustále čelíme výzvám. Když už nejde o obrovské
množství čehokoli, musíme se superrychle učit. Zpravidla totiž
vidíme jedinou ukázku pracovního postupu, načež kuchař odběhne
dělat něco jiného a vy si musíte poradit sami.
Za
krásami Anglie
A co když mám den volna?
Občas někam vyrazím. Bylo toho hodně, takže budu stručná.
Jak jsem už minule zmínila,
navštívili jsme Den otevřených dvěří v Darvell Comunity. Jde o
komunitu krapet na způsob Amišů, ale zase o kus otevřenější
světu. Zajímavá zkušenost.
Taky jsem si udělala výlet
na otočku do Londýna s Terkou (Česko), Ingrid (Brazílie), Debi
(Brazílie) Catalinou (Argentina), Amalií (Španělsko) a Danielem
(Španělsko). Kromě
všech těch věcí, co už
jsem v Londýně viděla dřív, jsem navštívila i katedrálu Sv.
Pavla, Národní přírodovědné muzeum (mě uchvátila samotná
budova, ségře by se určitě líbila expozice) a prohlídla si
Shakespearův Globe (bohužel jen zvenku).
V rámci centrálně
plánovaných dobrovolnických výletů, na něž se lze přihlásit
(když jste dostatečně rychlí), jsem byla v Brightonu. Kromě
Pavillionu, který vypadá jako z Indie nebo odkud, jsme prošmejdili
North Lines plné neuvěřitelně stylových obchůdků. Jenže byly
zároveň i neuvěřitelně drahé, takže jsme nakonec nepořídili
nic, jen si vychutnali panini a kávu v (samozřejmě také stylové)
kavárně. Mňam!
Další z těchto hromadných
výletů, kam se mi podařilo nacpat, byl do Rochesteru. Kdyby jste
tam někdy zavítali, vězte, že hrad je sice pěkný zvenčí, ale
uvnitř není nic, takže si zaplaťte vstupné raději někam jinam.
Nicméně toto město spojené s Charlesem Dickensem má rozhodně
své kouzlo. Na mnoha domech naleznete cedulku s odkazem na některý
z jeho románů, kde je budova zmíněna. A katedrála tam je také
nádherná. A kromě toho hromada mých oblíbených Charity Shops a
antikvariátů (i největší antikvariát v Anglii, který jsme
bohužel objevili příliš pozdě).
Jinak nám už i skutečně
pršelo, ale většinu času je pořád pěkně, takže můžu užívat
krásné přírody tady. Ta je vysoce návyková a nedovedu si
představit, že se vrátím zpátky do velkoměsta, ačkolli je
nejzelenější ve ČR... OK, na víc se teď asi nezmůžu. Zkusím
teď novou strategii, psát častěji, ale jen kratičké zprávy.
Uvidíme, jak to bude fungovat. Pozdravuju! :) J.
P.S. Kdyby mi někdo moc
toužil poslat pohled či dopis, tak by měl odejít nejpozději v
pátek 28. srpna, abych ho dostala. Má adresa je:
Ashburnham Christian Trust
Ashburnham Place
Battle
East Sussex
TN33 9NF
United Kingdom
Modlitební
náměty:
-
Za zbytek času tady, ať ho využiju naplno (a stejně tak s penězi)
-
Za Boží vedení s výběrem vysoké školy a moudrost ve využívání času v maturitním ročníku (protože ten se blíží mílovými kroky, áááááá!!!)
-
Za výlet do Canterbury, který plánujeme
-
Ať vykoumám, jak ty hromady věcí (rozuměj knih), které jsem tu pořídila, dostat zpátky (váhový limit zavazadel je zatracená věc)






