Na uhel spálená šunka aneb Jítino léto v Ashburnhamu: #2: Modrá policejní budka, moře a obchody

(Internet zde je poněkud nestálý. A volného času míň, než jsem předpokládala. Budiž mi to omluvou/výmluvou :P. Článek jsem napsala včera, ale nepodařilo se mi ho nahrát na web.)

Můj původní záměr nebyl jen psát blog o tom, co tady zažívám, ale doprovodit ho i „kolmanovským závěrem“ (Tom Kolman vždycky na závěr svých příspěvků z misijních výjezdů připojí nějaký postřeh k inspiraci či otázku k zamyšlení). Když jsem tedy narychlo dokončila první příspěvek (a zřejmě i většina budoucích bude sepsána ve spěchu, proto se předem omlouvám za nižší kvalitu), hryzalo mě, že žádnou takovouto pointu neměl. Byla jsem příliš plna pocitů a vzít si z toho něco se mi podařilo až s malým odstupem. Doplním to tedy teď.

Je absolutně v pořádku se ptát (i třeba podesáté) či prosit o pomoc. Někdy to ani nemusíte udělat a starší dobrovolníci sami přijdou a nabídnou se. Proč? Protože všichni jsou tu dostatečně krátkou dobu na to, aby si pamatovali, jak se sami v tom milionu informací ztráceli, když zde byli první týden. Navíc v pravidelných intervalech přijíždějí nováčci, kteří jim tuto vlastní zkušenost zas a znova připomínají. Je to velký kontrast k tomu, na co jsem zvyklá ze své rodné země. Člověk má často pocit, že otázkami otravuje (trochu přeháním, ale snad víte, co mám na mysli). Příliš snadno zapomínáme, že ani my jsme to nevěděli a neuměli od nepaměti. Měli bychom si to víc připomínat. Ba co víc, pamatovat i na to, že i ty věci, co nám vždycky šly, můžeme ostatním vysvětlovat s pokorou a trpělivostí – protože my máme jednoduše talent na toto, oni na něco jiného, a neznamená to, že by byli horší. Zkusme to v následujících pár dnech aplikovat.

Chytit se příležitosti za pačesy

Nicméně kromě toho, že jsem u sebe postrádala „kolmanovský závěr“, uvědomila jsem si i další věc. Davy ji ještě ten večer během programu vystihl takto: „Být na křesťanském místě neznamená automaticky duchovně růst.“ Jistě, je to jednodušší než jinde, ovšem programy samy slouží spíš jako prevence proti „zakrnění“, ale samotnou „práci“ musíte odvést sami. Délka pobytu (2 měsíce až rok) je výhodou i nevýhodou zároveň. Člověk na to má spoustu času, o to víc se ale musí hlídat, aby to neodsouval na později. Mně se to zatím naštěstí daří, nicméně opakovaně jsem slyšela od jiných, že s tím zápasí (či zápasili). Takže vy, kdo jste chtěli modlitební náměty, zde je první: Ať čas zde naplno využíváme, trávíme čas s Bohem osamotě i ve společenství (tam to občas také chce vlastní iniciativu).

Předně myslím na Terku, další Češku, kterou jsem zmiňovala v předchozím článku. Ukázalo se, že tak napůl vyrostla v katolické církvi, ale s Bohem nikdy osobní vztah neměla. Nicméně usoudila, že chce křesťanství poznat více, a právě proto přijela sem (obdivuju tu odvahu! :)). Snad se během prázdnin zde bude moci osobně setkat s Bohem.

Život ve společenství

A jakou duchovní stravu dostáváme pravidelně každý týden naservírovanou ostatními?

V pondělí po obědě je modlitební setkání, kdy se přimlouváme za všechny hosty, kteří zavítají během následujícího týdne. Zároveň zazní jedna chvála a slavíme Večeři Páně.

Ve středu je VTD (Volunteers' Teaching Day – Vyučovací den dobrovolníků) spolu s lekcí angličtiny. Zatím ale byly středy vždycky speciální, takže dosud nemohu prozradit víc. Večer je pak pro zájemce také Late Night Theology (Pozdně noční teologie, ovšem ve skutečnosti začíná už 19:30). Zatím byla pouze jedna, ale jsem z ní nadšená! Prvních 6 setkání bude o apologetice, založeno na knize The Reason for God (česky Proč Bůh?). Nasloucháme i diskutujeme, zároveň to všechno vede nikoli pouze k bádání samotnému, nýbrž k budování lepšího křesťanského života. Mám radost :).

V pátek se ujímají režie sami dobrovolníci (vždy jeden dům pro ostatní) a chystají Worship and Word (Chvály a slovo). My jsme na řadě příští týden, budu zřejmě pět i krátce mluvit.

V neděli večer je pak Celebration, jež obsahuje opět chvály a slovo, tentokrát někoho ze stálého personálu Ashburnhamu. Skvělé na tom je, že je tomu přizpůsobena i večeře, aby mohli i dobrovolníci z kuchyně skončit dřív, zúčastnit se a být tak jednou týdně společně skutečně všichni najednou jako celá komunita. Do zbytku totiž člověku může vlézt směna, kromě VTD, které je zase děleno na poloviny, aby se tam vystřídali všichni a práce se nezastavila.

Kromě toho je každý dobrovolník zapojený do nějaké Social Action (Společenská akce) – zde jde o službu jednou měsíčně pro lidi z blízkého okolí, kdy jednak my můžeme pomoci jim, a zadruhé nová zkušenost obohatit nás. Já jsem se na červenec upsala k The Happening – setkání mládeží zde z okolí, jeho příprava a zajištění průběhu. Tak jsem zvědavá, co které nové přístupy k práci z mládeží si odnesu :).

Hastings

Netrávíme však čas jeno v Ashburnhamu. Minulý čtvrtek, tedy přesně týden od mého příjezdu, jsme vyrazili ještě s Jasmin a Joshem na výlet to nedalekého Hastings. A byl to jeden z nejzmatenějších výletů v mém životě :D. Počínaje plánováním (den předem), přes odjezd (ještě ráno se rozhodovalo, kdo přesně nakonec pojede kvůli nedostatku míst v autě), až po samotný čas na místě (ztratili jsme se už na nádraží – jakkoli bylo malé –, já a Jasmin jsme tam totiž byly poprvé, nicméně pořád jsme se tam vyznaly lépe než Josh, který tam už sice předtím třikrát byl, ale je zmatkář nejvyššího stupně).

Nicméně přesto jsme si to užili. Brzy jsme totiž narazili na modrou policejní budku (fanoušci Doctora Who pochopí). Poté jsme smočili nohy v moři. A nakupovali jsme, samozřejmě – mám teď klobouk jako z filmu Páni kluci, a taky nějaké knihy (miluju Charity shopy – charitativní sekáče, antikvariáty a bazary v jednom –, které mají na každém rohu). Co víc si přát?

Jasmin

Některé ze svých spoludobrovolníků bych vám postupně představila. Začnu s už zmíněnou Jasmin. Je ze Švýcarska, je o 11 dní starší než já, zrovna dokončila střední, do Ashburnhamu přijela pár dní po mě, a to na 6 měsíců. Od začátku mi byla sympatická. Když jsme pak seděli v autě na cestě do Hastings, přes cestu přeběhla kočka kočka, Josh poznamenal: „Mám rád kočky,“ načež jsme s Jasmin jednohlasně zvolaly: „Já mám dvě!“ což nás obě překvapilo a propukly jsme v smích, tehdy bylo přátelství zpečetěno. Jasmin se rozhodla vést si deník tady z Ashburnhamu. Nicméně nepíše si ho, nýbrž kreslí! Je uchvácena Češkem. Patříme do stejného domu i pracovního týmu. Jsem za ni vděčná obzvlášť proto, že je první nečeskou osobou zde, se kterou jsem si pořádně padla do noty (nevěřili byste mi, ale první týden jsem intenzivně poznávala nesmělé aspekty své povahy!).

Kolmanovská pointa podruhé

Ups, zase je to dlouhé... A má čeština upadá (za to může to přepínání mozku do angličtiny)... Příště napíšu něco o práci. A taky o dnešním výletu do Darvell Bruderhof Community. Abych ale nezapomněla na kolmanovskou pointu! Vrátím se zpátky na začátek.

Prázdniny jsou pro vztah s Bohem jiné než zbytek roku. Přes rok máme zaběhnutou rutinu, léto ji však nabourává. Když jsme doma a máme spoustu volného času, můžeme kus z něj strávit třeba nad Biblí. Snadno na to ale úplně zapomeneme. Na akcích s dalšími křesťany je to v něčem jednodušší. Tam i onde je to ovšem vždy na nás, abychom se chytili příležitosti poznávat Boha více za pačesy, nikdo jiný to za nás neudělá. Mysleme na to ;).

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Modlitební náměty:

Abych já i ostatní dobrovolníci dokázali naplno využít to, co nám Ashburnham nabízí pro růst ve vztahu s Bohem
Za Terku, aby i ona Jej mohla poznat
Za Worship and Word, které náš dům povede příští pátek, abychom dokázali dobře vést ostatní ke chválám a aby si Pán použil to, co budeme sdílet
Za The Happening (příprava příští středu, samotná akce pak v neděli)